Fuk

Ač mám divadlo rád tato hra byla pro mě zklamáním. Autor zbytečně zdůrazňuje vulgarismus a lacině upoutává mužské obecenstvo striptýzem. Ani finále příliš děj nezachránilo, navíc je hra zbytečně natažená. Po přestávce kdy byli někteří asi šokováni, bylo vidno, že některá místa zejí prázdnotou. Prosím vraťte se k divadelnímu umění a neprodávejte se lacino jak to dnes frčí. Samozřejmě herecké výkony všech byly opět na vysoké úrovni - to nelze upřít. Snad příště vyberu lépe..  

Herecké výkony, kostýmy a kulisy perfektní, ale hra sama o sobě mě velmi zklamala, zasmála jsem se asi dvakrát. Ač nejsem feministka, jediná žena ve hře- prostitutka mě opravdu nenadchla a představa otce oslněného výkonem nahé dcery mi též na klidu nepřidala. Navíc (zaplaťpánbu!) nemám ve svém okolí žádného muže, který by odpovídal byť jedinému archetypu prezentovanému ve hře, takže nemůžu posoudit, jak moc může být příběh reálný. Ovšem kamarádů, kteří v poslední chvíli podrazí, je všude dost a dost, za přesvědčivé ztvárnění jednoho z nich musím panu Dvořákovi tleskat. Jinak bych ale hru nedoporučila.

Před chvílí jsem se vrátila z představení Fuk. Snad ani nevím, jakými slovy popsat mé uchvácení, byla to další lahůdka pro divadelního gurmána. Asi nikdy se nepřestanu podivovat nad hereckými výkony činoherního ansámblu! Se slzami v očích, z právě zhlédnutého výkonu, jsme vzdaly hercům hold v podobě standing ovation - a bylo nám naprosto jedno, že jsme byly jen tři. Děkuji za silnou hru a nepopsatelný kulturní zážitek.

Na hru Fuk jsem se těšil především díky osobě Petra Zelenky, který se svou divadelně-filmovou tvorbou stabilně drží v mém "Top 5" českých režisérů, a díky lákavému hereckému obsazení. Jsem tím pádem moc rád, že moje očekávání nebyla včera večer zklamána. Těžko vyzdvihovat konkrétní složku představení, protože všechny tvoří podle mého názoru vyvážený celek, který drží pohromadě, nenudí a zároveň nabízí něco víc než jen ryze oddychovou komediální záležitost. Jednoduchá, čistá a funkční scéna i kostýmy hru pevně ukotvují v současnosti, hudba nerušivě podtrhuje vývoj a postupnou gradaci děje a přesazení celé hry do českého prostředí se myslím, včetně titulního názvu, povedlo dokonale. Velmi oceňuji pojetí prvního a posledního výjevu: kontrastní střih důstojně vážné hudby a milostné scény svou nečekaností člověka okamžitě vtáhne do děje – pro mě coby diváka ideální entrée. Závěrečná scéna "zátiší s vanou a Sýkorou" je rovněž překvapivá a zároveň ohromně působivá - jediná proměna scénického řešení tak přichází až na samém konci, nicméně stojí za to. Text hry je sám o sobě silný, chytrý a vtipný, dialogy dostatečně odkrývají předchozí osudy, povahy a motivace jednotlivých postav. Fuk díky tomu neklouže po povrchu, postavy nejsou jednorozměrné figurky, ale plnokrevní lidé, kteří jsou navíc – a to je nakonec to nejpodstatnější – skvěle zahraní. Všech pět hereckých výkonů je kvalitou v příjemné rovnováze. Zdeňka Kupku a Ondřeje Volejníka mám už dlouho zařazené jako herce, kteří snad ani špatně hrát neumí, což mi Fuk jen potvrdil. Energičtí a přitom přesní v gestech i dikci, vtipní, ale bez přehrávání. Poctivý výkon Martina Hrušky si zařazuji mezi jeho lidsky sympatické (byť chybující) postavy (Bůh masakru, Utěšitel, Osiřelý západ). Potěšilo mě už samo civilní a životné ztvárnění postavy homosexuála, který v české filmu a často i divadle zpravidla funguje jen jako rádobyvtipná, herecky přepálená postavička. Určitým překvapením byl pro mě Jan Dvořák, o jehož komediálním talentu a schopnosti vytvořit i z malé role nepřehlédnutelnou postavu nepochybuji. Právě díky Fuku ale po delší době dokazuje (pokud nepočítám výraznou úlohu v celkově skvostných Petrolejových lampách), že s přehledem zvládá i roli hlavní. Jeho Jarda mi vlastně z celé čtveřice přátel připadal nejzajímavější díky tomu, jak obratně kombinuje ironii, sebelítost, bezradnost, upřímné city i sobeckou vypočítavost, přičemž v komické i vážné rovině je jeho výkon bez problémů uvěřitelný. To ostatně platí pro všechny postavy – žádná není černobílá, každá má v sobě vlastnosti, které vzbuzují divákovy sympatie, i ty, které ho odpuzují. Je Petr spíš citlivý milovník umění nebo rezignovaný a osamělý člověk ? Je Jarda neschopný kariérista nebo milující „táta od rodiny“ ? Je Tom energický a obětavý právník nebo nezodpovědný a ztroskotanec a závislák? Je Martin povrchní macho nebo umělec důsledně jdoucí vlastní nekonvenční cestou ? Tak či onak všichni nakonec selhávají ve snaze obnovit zašlé přátelství a zůstávají v zajetí svých vlastních zájmů. Výkon Teresy Branné zasluhuje vzhledem k charakteru její dvojrole poklonu už jen za odvahu, nicméně je dobře, že erotika nebo vulgarismy nejsou ve Fuku samoúčelné. Laura i holandská eskortka (díky níž si Fuk i v české úpravě zachovává pouto se zemí původu) odhalují slabiny mužských postav a jsou proto pro hru zásadně potřebné. Můj celkový dojem z Fuku je natolik pozitivní, že se mi vlastně ani nechce hledat v něm chyby. Těch několik drobných hereckých zaváhání lze velmi snadno odmáznout ve prospěch sladěného celku, ve kterém se vyrovnané herecké výkony navzájem neruší, ale násobí. Sečteno a podtrženo: děkuji a tleskám !

První část příběhu mi z pohledu diváka přinesla mnoho brilantního situačního vtipu, kterému ale trochu došel dech po přestávce. I zpětně, když se odhalí velké finále příběhu, ho postrádám. Druhá polovina hry byla o poznání schematičtější. Konec sice strhující opravdu byl, jak tu poznamenala jedna divačka, ale to, co mu předcházelo – a teď mám na mysli poněkud rozvleklé otálení s přiznáním špatné zprávy – mě dost nebavilo. Herecké výkony jsou nicméně perfektní a vyrovnané, celá pětice herců a hlavně režisér Petr Zelenka vystavěli příběh, kterému přeji na programu Jihočeského divadla dlouhý život.