Hostina dravců

V úterý 18.2.2014 jsem navštívil spolu se svými spolužáky divadelní představení Hostina dravců. Byl to pro nás velmi silný zážitek. Moc se nám líbila paní Krčková a pan Hruška. Na vaše představení chodíme pravidelně a toto představení bylo ve všech ohledech zatím nejlepší. Už teď se těšíme, až zavítáme do divadla zas, tentokrát na hru Bílý tesák. Jste skvělí a držíme vám palce. Za partičku divadelních nadšenců z veteriny Jan Bedřich  

... Pro mě je Hostina dravců rozhodně jednička. Nejlepší představení, co jsem zatím viděla. Ukazuje zbabělost, přetvářku a totální absurdity, kterých se mohou lidé dopustit, když jim jde o život. I když je děj spíš tragický, najdeme zde i velmi vtipné momenty. Herecké výkony byly také skvělé. Osobně se mi líbil naprosto bezskrupulózní doktor Zdeňka Kupky, dále Martin Hruška, továrník, který se nebojí jít přes mrtvoly a samozřejmě major Kaubach v podání Ondřeje Volejníka – jednoduše perfektní. Hostinu dravců mohu jen doporučit. Zasmějete se, ale možná i zamyslíte, jaké by bylo vaše chování, kdybyste byli v jejich kůži.  

Musím přiznat, že v případě této hry jsem výstižnost jejího názvu plně docenil až v samotném závěru. Až při pološíleně úlevném "tanci" postav kolem ohně uprostřed zešeřelého jeviště jsem měl totiž na okamžik pocit, že sleduji skutečné dravce, divoká zvířata při společné hostině. O Hostině dravců jsem dopředu věděl jen to, že jde o drama skupiny lidí ve vypjaté situaci uprostřed válečné Paříže, a že režie se ujal Radovan Lipus, kterého tak konečně budu mít možnost poznat z jiné než ryze šumné stránky (pokud nepočítám úžasné Těšínské niebo, u něhož dodnes nechápu, jak na mě coby Jihočecha mohlo tolik zapůsobit, navíc z pouhého televizního záznamu). S výsledným zpracováním slibně znějícího námětu jsem byl nakonec z řady důvodů víc než spokojen. Hra je divákovi servírována ve velmi pohledném balení. Scéna, coby útulný a barevně vyladěný salon, obsahuje některé prvky od počátku trochu narušující zdánlivou idylu: ornament na paravánech a především ústřední kovově lesklá konstrukce - že by pomyslná klec pro lapené dravce, ve které se postavy postupně mění? Hudba decentně podporuje houstnoucí napětí, působivé jsou časové střihy, během kterých se siluety postav mění ve figurky z pimprlového divadla (jímž vlastně ústřední situace, jakkoli tragicky vypjatá, do značné míry je), a v pozadí, v tichém zázemí knihovny zvolna sem a tam prochází německý důstojník, zahloubaný do četby antických klasiků. Mezi kostýmy působí mile zvláště barevné propojení ústředního manželského páru. Celý ten pohledný vizuální obal by ale samozřejmě sám o sobě nestačil, protože Hostina dravců je dobře napsaná, pečlivě gradující komorní záležitost, stojící na předpokladu silných hereckých výkonů. V tomto ohledu je naštěstí všech sedm hlavních aktérů v rovnováze, každý z nich dostává potřebný prostor a každý si mě získal alespoň jednou scénou. Teresa Branna pečlivě uchopenou proměnou Sophie z bezstarostné panenky v zoufale rozbolavěnou ženu v mezní situaci, Tomáš Drápela nerozhodně škobrtavou snahou Victora ustát zásadní zkoušku svého léty zdánlivě zaběhnutého manželství a Lenka Krčková zneklidněnou a zneklidňující promluvou Francoise o tom, jak budou momentální činy hodnoceny, až válka a to všechno kolem ní skončí. Příjemně pestrou škálu projevů střídá Pavel Oubram, nahlížející okolní dění očima pochybami zmítaného intelektuála, kterého trápí hlavně "mozek, který to všechno komplikuje". Do projevu Ondřeje Veselého sice občas prokmitává navyklá "univerzální" intonace (jíž se tak úspěšně vyhnul v Petrolejových lampách), přesto v emotivně vypjatějších scénách dokáže přesvědčit, navíc úspěšně staví na faktu, že jeho válečnému invalidovi dopřává text řadu vydatných ironických šlehů. Nejvýrazněji mi ale v paměti nakonec přece jen utkvěla trojice zbývajících postav. Za prvé, naprosto suverénní Martin Hruška, jehož André, měnící se z uvolněného baviče společnosti do trosky zoufale napřahující pravici k nacistickému pozdravu, je energicky zahranou a do detailu uvěřitelnou postavou. Pečlivě vystavěný tragikomický oblouk postupného odhalování všech stránek jeho charakteru byl pro mě divácky "nejvýživnější". Jeho argumenty se na první pohled zdají nemorální, který divák by si ale troufl říct, že by žádný z nich v dané situaci nepoužil? I díky Hruškovu ztvárnění není André jednoduchou figurou, nad kterou bychom se mohli zasmát v úlevné jistotě, že takoví bychom nikdy nebyli - hra sama nám totiž takovou jistotou rozhodně nedá. Za druhé, chirurgicky přesný a do role padnoucí Ondřej Volejník. Major Kaubach je esencí toho, co si většina z nás spojí s představou gestapa: nemilosrdnost a brutalita doplněná uhlazeným zevnějškem, vybraným chováním, vysokou inteligencí a německy důsledným smyslem pro povinnost. Výsledek přesto nepůsobí jako karikatura, protože Volejníkovo charisma a schopnost pohrát si s jednotlivými gesty a dikcí dodávají potřebnou přesvědčivost (srovnatelný neklid ve mně vzbuzoval jeho Ládínek Stolař z inscenace Peníze od Hitlera). Kaubach je tak trochu z rodu Bedřicha Brenskeho z Modlitby pro Kateřinu Horowitzovou, nicméně na rozdíl od něj nesleduje ryze materiální osobní prospěch - je prostě jen (jak sám říká) hráč, a proto i ve chvíli, kdy do ruky dostává zprávu o "dopadení" pachatele, rozhoduje se partii dohrát do konce - jen tak, už jen pro vlastní potěšení. A za třetí, Zdeněk Kupka, který v roli doktora Pagnona vyváženě míchá humor a emoce, a tím podle mého názoru naplňuje právě to, co dělá Hostinu dravců zajímavou, totiž často prudké střídání úzkostných situací mrazivého napětí či emocionálních výbuchů s momenty, kdy je chování postav spíš komické. I při tomto smíchu člověka ovšem většinou mrazí a právě Kupkův doktor střídá oba póly dost často, aniž by řada jeho drobných vtipů a narážek rušila stále přítomný celkový pocit úzkosti (utkvěl mi zejména moment telefonického lákání vlastních pacientů na "báječný" večírek, který se u Pélissierových právě rozjel.). K potřebnému kontrastu přispívá i úvodní pasáž hry (snad o chlup delší, než by bylo nezbytně třeba), v níž postavy až přehnaně zdůrazňují přátelskou atmosféru narozeninové oslavy a hýří vůči sobě sladkými komplimenty - o to zajímavější je jejich následné, k překvapujícímu finále spějící "vybarvování", v němž si nikdo neuchová zcela čistý štít. Celkově vzato jsem moc rád, že Hostina dravců nepromarnila svůj potenciál a doplnila repertoár Jihočeského divadla o pečlivě provedené a herecky vyvážené drama zanechávající řadu znepokojivých otázek.

Musím přiznat, že jsem dlouho neviděla „silnější“ hru. Po celou dobu představení mi po zádech běhal mráz, uvěřila jsem naprosto všemu. Ráda bych však vypíchla postavu gestapa, přesně takhle si představuju Němce, úlisnost, absurdita činů i falešná hra mě znovu přesvědčili o výborném výkonu, který Ondřej Volejník předvedl… celá hra na mě velmi zapůsobila. Jsou zde naprosto dokonale vykreslené charakteristiky postav,které se postupem času vyvíjejí při tak kruté hře o život. Hra mě opravdu velmi zaujala, myslím, že stojí za to, ji navštívit…  

Zdravím, měl jsme tu čest být na premiéře Hostiny dravců. Jihočeské divadlo již z pár her znám a proto pro mě nebylo překvapením obsazeni tohoto zajímavého představení, kde byl dán prostor ověřeným tvářím. Nicméně bych rad zmínil pár postřehů, které ve mě hra, resp. premiéra zanechala. Chronologicky vzato - prvních 5-10 minut na mě působilo velmi uměle. Neustálé navozování atmosféry, jak moc se má rád pár ústřední dvojice a jak život ve válce má i světle okamžiky, díky kterým si člověk uvědomuje, že vlastně žije, byly umělohmotné. Na druhou stranu následně úžasné kontrasty, groteskní situace, absurdity vycházející z morální degradace skupiny lidi odsouzených k roli defacto Božské, aby darovali či vzali život, to vše bylo nádherně zpracováno a až na pár výjimek výborně zahráno a hře dodalo geniální spad a dynamiku. Z mého pohledu je hra herecky velmi vděčna a bylo vidět, že morální rozklad skupiny 7 lidi lze zahrát velmi přesvědčivě. Byl jsem velmi příjemně překvapen - až na úvod hry - jak se zhostily obě ženské představitelky Teresa Branna a Lenka Krčkova. Zdenek Kupka mě opět přesvědčil, že je jedním z nejuniverzálnějších herců. Obchodník s oceli v podání Martina Hrušky byl dokonale slizký a tudíž výborný. Zástupce gestapa Ondřej Volejník měl roli o něco lehčí, nicméně i krutost, kterou rozséval po jevišti, byla výborná. Bohužel na mě nejmenší dojem udělal Ondřej Veselý, kterému jeho intonace a přednes, jenž používá snad ve všech svých rolích, tak trochu podkopává uvěřitelnost postav, v této hře o to víc, kdy jako válečný invalida trpí zejména tím, že přišel o zrak na frontě. Škoda. Což ovsem nemění nic na dojmu z celého představené, které se mi velmi líbilo.