Aida

Vždy studentům říkám, že emoce jsou hybnou silou našich životů,našich činů. Hudbu mám ráda, opeře jsem doslova propadla, a tak se jako učitelka hudební výchovy na gymnáziu snažím, aby se s hudebním divadlem, nabitým emocemi,potkali i mí studenti.30.března jsme v rámci tzv. studentských střed navštívili Verdiho Aidu. Dovoluji si s časovým odstupem napsat několik slov, protože po představení se mi jich nedostávalo. Nezapomenu na fantastický, pěvecky jistý výkon Ivany Veberové v roli Aidy. Na její znělá pianissima, na její neokázalé herectví. Všechno jsem jí věřila! Při sborových scénách mě opravdu mrazilo! Díky režijnímu pojetí, jednoduché scéně a střídmým kostýmům jsem se tak trošku ocitla mimo čas a prostor. A obnažilo se ono téma střetávání malého lidského osudu s velkými dějinami. Ta tíha rozhodování, kterou všichni občas prožíváme. Ta tíha, kdy člověk jedná v rozporu s tím, co cítí. Nádherný zážitek! Děkuju. ...a ještě jedno poděkování - dramaturgovi opery JD, panu Františku Řihoutovi. Za jeho ochotu, vstřícnost a opravdový zájem o studenty při interaktivních prohlídkách JD a za možnost naslouchat mu a sdílet společnou lásku k opeře, k divadlu.

Kostýmy včerejší Aidy na mě působily jako z Říjnové revoluce v Rusku,jen jsem čekala, kde se objeví Aurora,zvlášť po vystoupení baletky v bílém s rudou vlajkou. Také v kontextu s návštěvou čínského prezidenta. Zajatci pro změnu zase vypadali jako z webových stránek Islámského státu. Docela by mne zajímal záměr autora v tomto smyslu. A zajímavé bylo sledování německých titulků v poměru k českým.

Dobrý den, vážený pane Přibyle, děkujeme za Váš příspěvek. Nechci se s Vámi nijak přít a plně respektuji Váš názor. Dovolím si pouze poznamenat, že existuje na druhou stranu i řada diváků, kteří tuto inscenaci hodnotí kladně a v naší dramaturgii se musíme snažit o určitou pestrost. Kdyby všechny inscenace byly v podobném stylu jako např. Země úsměvů – teď vůbec nic proti ní! – tak by ale repertoár byl jednotvárný a na skladbu publika by to mělo ve výsledku negativní dopad.  Je zcela přirozené, že čas od času člověk přijde do divadla na něco, co nebude jeho osobnímu vkusu konvenovat. Já osobně už jsem také shlédl celou řadu inscenací, ale nejen inscenací, i dalších uměleckých počinů, z nichž leckterý se mi dost zásadně nelíbil. Na druhou stranu ale respektuji, že i to, co se mně nelíbí, má nebo může mít své kvality a obdivovatele. Často právě to, co je proti mému prvotnímu přesvědčení, mě nakonec více provokuje k úvahám a snaze pochopit zcela odlišný pohled na věc u daného tvůrce.  Pokud je vám bližší inscenační pojetí Dagmar Hlubkové, chápu, že se Vám Aida líbit nemusí, to však neznamená, že by nebyla kvalitní. Někomu se líbí Rembrandt, někomu Kandinskij a netroufal bych si soudit který z nich je lepší. V živém umění, kterým divadlo je, je důležitá i tato různost názorů a prostor pro otevřenou diskusi. Jiná věc je hodnocení objektivních parametrů inscenace, v tom se ale často i názory odborných kritiků dosti zásadně liší, čili i tato otázka je složitá. Zde ale mohu celkem s čistým svědomím říci, že Aida je velmi propracovanou inscenací, i po hudební stránce vysoce nadprůměrnou, s vynikajícími nejen pěveckými, ale i velmi slušnými hereckými výkony. Věřím, že nám zachováte přízeň i v nadcházejících sezónách a budou převažovat ty pozitivní divácké zážitky. S přátelským pozdravem.

K opeře AIDA-tato skvělá Verdiho opera vyzněla v JčD  černobíle.Lze souhlasit s názory a kritikou pana Maška (z 28.5.15),paní Ludmily Maršíkové ( ze 14.5.).Myslím,že ani dramaturg Fr. Řihout  ve svém příspěvku nic nevysvětlil.Jak může egyptský král vypadat jako "chudý příbuzný" a vítězný vojevůdce Radames při triumfálním pochodu jako vůdce komanda či falangy.A přístup k zajatcům spoutaných řetězy mi evokuje tzv. islámský stát a vězně na Guantanámu. Proč se šetřilo na výpravě? A jiné režijní pojetí p. Langa by se nemuselo zkoušet na takovém klasickém díle a na Verdim.O to výraznější je celý sbor. Že to jde-viz Země úsměvů se skvělou režií zkušené p.Dagmar Hlubkové,scénou a kostýmy.Škoda,že opera AIDA nebyla na repertoáru až po Lehárovi-mohlo se vše využít. Nakonec AIDA nezůstane na programu  ani rok.Derniéra je už 20.4.To jen podtrhuje celkový omyl. To je vedle Labutího jezera režiséra a šéfa baletu A.Egerházi podruhé.

Myslím, že se Verdi v hrobě otáčel tak, až vykopl náhrobní kámen. Kozáčtí vojáčci s "leninkama" na hlavách, samopal místo meče... Hrůza. Už jenom chybělo, aby po Nilu připlula Aurora a iluze je dokonalá! Naštěstí výkony pěvců byly dokonalé, no a u opery tak nevadí, že má člověk zavřené oči. Horší to bylo s Labutím jezerem! Už vím, že dřív než si koupím lístek, musím zkoumat, jak moc je moderní pojetí.

Archa naděje - úžasné představení podbarvené "židovskou" hudbou, nic tak emotivního, co vám vžene slzy do očí, jsem dlouho v JD neviděla. Díky. Na rozdíl od Aidy, kdy perfektní pěvecké výkony byly přebity nehoráznou výpravou. Jde o klasické dílo z doby egyptských faraonů, ale to,co tam pochodovalo v dlouhých kabátech připomínající ruské vojáky mě slušně řečeno naštvalo; na moji kamarádku to celé působilo depresivně. Je to můj názor, nemám nic proti "moderně", ale nic se nemá přehánět.

Včera jsem viděl jakýsi hybrid, kde oči nevěřily uším a uši očím. Pokud jsem zavřel oči, slyšel jsem krásný příběh vyprávějící o starém Egyptě za časů faraonů. Pokud jsem je otevřel, uviděl jsem pány oblečené do stejnokrojů připomínající frankistickou armádu. Zatímco dámy byly oblečené do kostýmů z antické tragedie, aby v závěrečné scéně se převlékly do velké večerní, ve které by byly ozdobou kdejakého hochplesu - moc jim to slušelo. Faraonova, nebo frankistická, armáda za pomoci samopalu, nebo kulometu, na hlavu Etiopii porazila, a to byl důvod pro to,aby si účinkující protáhli ústa do veselého úsměvu, zatímco mě v hledišti koutky padaly dolů. Myslím, že za takovou slátaninu neůže režisér - třeba nic lepšího neumí, ale divadlo od něj takto vyvedený kousek nemělo přimout Před časem se to chabě pokusil vysvětlit - nevysvětlit dramaturg, ale to nic nemění na tom, že pořád platí - bez peněz do hospody nelez. Ale blíží se Nový rok a je čas přání, tak i já přeji JD, aby tak šťastnou ruku jakou má při výběru hostujících sólistů mělo i při výběru repertoáru a režie. Ještě malý dodatek. Naposledy jsem viděl Aidu ve Státní opeře a musím říci, že naši umělci byli určitě srovnatelní, ne-li lepší. Zvláštní poděkování panu sbormistrovi - sbory zněly překrásně. Tak ještě jedou vše nejlepší JD.

Ve čtvrtek 7. 5. 2015 v 19 hodin jsem  navštívila se svojí desetiletou  dcerou premiéru opery Aida v Jihočeském divadle. Velmi jsem se na představení těšila, opera Aida patří totiž mezi mých TOP 10 oper už léta.  Po této premiéře Aidy jsem přišla domů a nebyla se mnou řeč…….. K návštěvě premiéry Aida, této první, nebo pak druhé 8. května, jsem „popíchla“ ještě osm  dalších známých, o nichž vím, že mají operu rádi a kteří jsou podobná věková i sociální skupina jako já (tedy VŠ nebo SŠ, 50 – 60 let). S některými jsem hovořila přímo na premiéře, s těmi dalšími pak během víkendu. A řekli jsme si, že nám jihočeská opera stojí za to, abychom divadlu sdělili své premiérové dojmy a následné úvahy premiérou Aidy iniciované a katalizované. Hned zkraje napíšu, že všichni diskutéři jsme se shodli v tom, že podruhé na tuto inscenaci NEPŮJDEME. Nesdílíme tedy ono nadšení z nové inscenace, které na premiéře poněkud uměle vyprovokovaně a následně mediálně už zaznělo. A to i přes to, že orchestr, dirigent, sólisté, sbor i baletky ze sebe vydávali maximum a výkony byly vskutku skvělé. A to i přesto, že fascinující Verdiho hudba se mi zasekla v hlavě a nechce se nechat přebít jinými hudebními podněty, s nimiž jsem v poslední dny přišla do styku. To „NEnadšení“ způsobilo režijní ztvárnění, které pro nás všechny  - jak jsme se shodli – bylo sice působivé, nicméně bylo o všem jiném, než o Verdiho Aidě. Režijní pojetí se nám jednoduše nelíbilo. (Pro mne osobně to bylo velmi nemilým překvapením, protože v JD nedávno uváděné činoherní představení Petrolejové lampy v režii pana režiséra  M. Langa považuji za naprosto špičkové.) Nyní už píši úvahy jen sama za sebe, tedy svoje názory a pocity. Sama sebe jsem se ptala, jsem – li tak konzervativní, nebo čím to je, že když pár jednotlivců v ztemnělém hledišti zvolá: „Bravo!“, že se mi chce spíše zabučet. (Což neudělám, protože úcta ke snažení výkonných umělců a již výše zmíněná vynikající hudební složka představení mi to nedovolí.) Sama si upřímně odpovím a přiznávám: „Ano, do jisté míry konzervativní jsem.“. Nemohu se prostě zbavit dojmu, že některá operní díla – včetně Aidy - jsou sama o sobě tak dokonalá a vypovídající, že jakékoliv navíc přidávané obsahy nejsou pro výsledné představení „přidanou hodnotou“ ale spíše výrazem režisérovy snahy o originalitu a novátorství za každou cenu, popřípadě výrazem jeho bezradnosti.  Já jsem přesvědčena, že výše zmíněné zásahy jdou vždy proti „čistotě“ v provedení konkrétní opery. Podle mne je poznávacím znamením výborného operního režiséra, když do notoricky známé opery uměle nemontuje něco, co tam není a nebylo, nepřepisuje námět opery, ale respektuje jej.  Novátorství pak oče  kávám zejména v práci režiséra s hlavními postavami, práci se světlem, výtvarném pojetí, práci s detailem. V tomto směru jsou pro mne v Jihočeském divadle za posledních několik let absolutně nejlepšími operními inscenacemi Komedianti v režii pana Průdka,  Sedlák kavalír od pana Veselého Tosca režijně ztvárněná panem Burianem. V nové Aidě o nápady rozhodně není nouze. Bohužel jim však já, jako divák nerozumím. To, co se na jevišti děje, je sice plné akcí a emocí, jenže ty mi s obsahem díla místy vůbec neladí. Tímto nevolám po „kašírovaném Egyptě“ a kilogramech tmavé tělky rozetřené po představitelích etiopského národa, ale po tom, aby Egypt zůstal Egyptem, triumfální pochod pochodem, hrobka hrobkou ale hlavně celkové dílo čitelným pro diváka. Podle mého – tedy asi „konzervativního“ – názoru, by z výpravy a kostýmů měl divák vytušit nejen, že děj se odehrává v Egyptě, ale hlavně - kdo je na jevišti kdo. Tedy, podle mé logiky i logiky operního děje, by  kostým egyptské princezny a otrokyně měl být na první pohled rozlišitelný a, když se při příchodu Amonasra zpívá o tom, že z jeho kostýmu je zřejmé, kdo je, přijde mi divné, když se jeho kostým neliší od všech ostatních, na jevišti v danou chvíli přítomných, mužů. Kostým etiopského zajatého krále při nejlepší vůli nezařadíte ani dobově, ani místně a a  ni sociálně. Ten, kdo nezná operu detailně, prostě nepochopí, kdo je kdo. Kostým přece postavě napomáhá v nonverbální komunikaci a činí tak postavu pro diváka srozumitelnou. A ještě více než u činohry, toto platí u hudebního divadla. V této inscenaci tedy vnímám a potvrzuji nejen avizované „bez-časí“ , ale i „bez-odlišení“ jednotlivých aktérů. Při Aidě v Českých Budějovicích mne ještě nemile překvapilo,  proč jsou titulky dvojjazyčné a jako první je uvedený německý překlad italského libreta. Moje eurounijní zbytkové vlastenectví mi říká, že je tady něco špatně. Připojím ještě jednu miniúvahu, a to z elementárních základů marketingu. Žijeme v době, kdy divadlo, stejně jako každá jiná „firma“, musí myslet na to, jestli jeho „produkt“ je prodejný.  Divadelní představení  JE  „produkt“ . Sice velmi specifický, ale přesto to produkt je. Je tedy naprosto na místě, aby se divadlo tázalo, KDO  je jeho hlavním zákazníkem a CO CHCE tento zákazník a hned poté, zdali zákazník odchází z představení s pocitem, že DOSTAL TO, CO CHTĚL. Při odchodu z premiéry tohoto vrcholného veristického díla jsem zaznamenávala nadšení velmi promísené s rozpaky.  Mimoděk jsem vyslechla několik rozhovorů cizích lidí. Slyším – li tedy při průchodu foyerem od cizích lidí, které znám z divadla „od vidění“ jak mezi sebou vyměňují věty typu: „Ta režie je taková zvláštní.“ Nebo: „No, já jsem raději zavřela oči a poslouchala.“(!) nebo dokonce: „To bylo úžasný. Teda až na tu režii…“ (!!) - to jsou autentické  odposlechnuté rozhovory -  velmi mne to mrzí.  Při operním předs  tavení jde přece rovnou měrou o hudební i divadelní složku a obě tyto složky musí být v souladu! Jinak může snadno nastat, že českobudějovický, dosud pravidelný, operní fanoušek dá přednost poslechu CD a nebude chodit na Aidu opakovaně pro svoji dávku operních emocí. A když z úst bavících se mlaďounkých středoškolaček před divadlem slyšíte totálně bez nadšení: „No, bylo to hezký, ale vůbec nevím, o čem to bylo.“, asi lze předjímat, že děvčata, než by šla na Aidu ještě jednou, dají přednost jiné činnosti. Nejvíce mne  však zamrzelo, že moje výše zmíněná desetiletá, zatím pro operu nadšená, dcera, která už viděla ze záznamu 2 inscenace Aidy ze světových scén a 1 filmové zpracování a pokaždé jsem ji od sledování na obrazovce nedostala do postele dříve, než zaznělo poslední „Pace“ , mi při triumfálním pochodu řekne, že se nudí. Napadá mne, že zradit se dá nejen pes, ale i operní divácký potěr. Kdo tedy je a hlavně, kdo  bude, hlavní cílovou skupinou operního představení Aida a pak těch následujících operních inscenací? Myslím, že je načase si tuto otázku seriózně položit…