Jaromír Nohavica
Nohavica, Jaromír, písničkář, textař, překladatel, narozen 7. 6. 1953, Ostrava.
Vystudoval v rodišti střední všeobecně vzdělávací školu, pak v Brně střední knihovnickou, studium na Vysoké škole báňské Ostrava nedokončil. Žije v Ostravě, v letech 1978–99 žil v Českém Těšíně. Měl několik zaměstnání, mj. pracoval jako dělník a knihovník, od 1981 se živí jako umělec na volné noze. Hudební vzdělání nemá, ve hře na kytaru, housle, flétny a tahací harmoniku je autodidakt. Etabloval se nejdříve jako textař: začínal s regionálními skupinami Atlantis (1967), Noe (1968), psal pro rockovou skupinu Majestic, spolupracoval s Českým rozhlasem v Ostravě a s předními ostravskými zpěváky populární hudby – Petrem Němcem, Věrou Špinarovou, Marií Rottrovou. 1981 vydal samizdatem překlad sbírky frašek Piórka od polského básníka Jana Sztaudyngera a otextoval písně V. Hlavičky pro inscenaci Těšínského divadla Dundo Maroje aneb Lišák Pomet. První veřejné vystoupení s vlastním repertoárem proběhlo (náhodně) v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě a jako vyzrálý písničkář se záhy vyhoupl mezi českou folkovou špičku. Na národním finále Porty 83 vyhrál anketu diváků o nejvýraznější osobnost, mj. zaujal svou písní Pánové nahoře, neskrytě útočící na zhoubnost nekontrolované vlády; píseň převzal od francouzského literáta Borise Viana. Tento i další Nohavicovy texty vyvolaly nevoli tehdejších cenzorů a stejně jako jiným angažujícím se umělcům mu bylo bráněno svobodně se vyjadřovat; vše vyvrcholilo 1985, kdy byl sice na Portu pozván, ale nemohl vystoupit a musel opustit Plzeň. Je paradoxní, že se v době, kdy mu nevyšla jediná nahrávka a média o něj nejevila zájem, umístil v anketě Zlatý slavík v první desítce (poprvé 1987 a pak ještě několikrát). Jeho tvorba ovšem hojně kolovala ve formě amatérských ilegálních audionahrávek nebo se šířila pouhým opisem. Prvního profilového alba se Nohavica dočkal 1988: Darmoděj je zralé a vyvážené album, sestavené z koncertních záznamů z přelomu let 1987–88 a reprezentuje první vrcholné období Nohavicovy písničkářské dráhy. Roku 1989 vyšel výběr písní s názvem Osmá barva duhy, o rok později V tom roce pitomém. První studiový projekt Nohavica sestavil v 1993. Nese název Mikimauzoleum a stal se jedním ze stěžejních českých písničkářských alb; na svou dobu objevná aranžmá obstaral Karel Plíhal. Další studiový projekt Divné století získal České gramy za desku roku 1996 bez zařazení (poprvé zvítězila deska folková). Jde o koncepční zamyšlení nad končícím stoletím, o kompaktní a promyšlené album, které místy vyznívá šansonově, ovšem obsahuje i ruské a balkánské inspirace a především výpověď zralého písničkáře. Citlivá, instrumentačně a stylově bohatá aranžmá (Karel Plíhal, Vít Sázavský) podtrhují Nohavicův plastický zpěv a hru na helikonku. Tímto albem Nohavica oslovil širší publikum a stal zajímavým i pro masmédia. V letech 1994–95 se věnoval práci pro děti (album a kniha Tři čuníci s říkadly a pohádkami) a soubornému vydání textů (zpěvník Písně Jaromíra Nohavici od A do Ž vydalo nakladatelství Hitbox). Je autorem textů i hudby pro různé divadelní inscenace v Těšínském divadle, pražském divadle Na Fidlovačce, ostravském Divadle Petra Bezruče aj. Textařsky spolupracuje se skupinou Neřež, Doga, Pavlínou Jíšovou aj. V roce 2000 natočil album Moje smutné srdce (laděno do folku, blues, šansonu a jazzu, hosté: Čechomor, František Uhlíř, Milan Kašuba aj.) a stal se jednou ze stěžejních postav dokumentu České televize s názvem Legendy folku a country, mapujícího českou scénu od 60. let do současnosti. V roce 2002 ztvárnil hlavní roli ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla (oceněn několika Českými lvy včetně ceny za hudbu J. Nohavici a Čechomoru). „Asi nejvíce by Rok ďábla mohl být důmyslnou filmařskou variací Nohavicových písní – v tomto ohledu zůstává písničkář ústřední postavou filmu: stejně lehce se tu střídá odzbrojující humor s úvahami bezmála filozofickými.“ (Z recenze Dariny Křivánkové, Lidové noviny 7. 3. 2002). „Nejvíce pozornosti na sebe strhává Jaromír Nohavica… Zatímco všichni ostatní něco hledají, jakési absolutní poznání sebe sama, ať už skrze Boha, rituál, hudbu nebo alkohol, Nohavica se jako jediný nesnaží nic vysvětlovat. On skutečně o nic neusiluje, jen na plátně existuje, snad proto, že ten smysl v sobě nalezl již dávno a ukryl jej do svých písní, které pro ostatní představují právě onen podnět k hledání. Stává se symbolem a záminkou téměř pro vše metafyzické, co se ve filmu odehrává.“ (Z recenze Martiny Muzikové, Literární noviny 22. 7. 2002).
Nohavica je výjimečně talentovaný, příznačnými charakteristikami jsou inteligence, sečtělost, senzitivnost a pracovitost. Koncerty bývají pro posluchače jedinečným zážitkem, neboť patří k písničkářům, kolem nichž se vytváří jakési uhrančivé mystérium. Bravurně se pohybuje mezi folkem a folklórem, je pravým bardem svého kraje. Od folkové generace 60. let se pronikavě odlišuje, neboť je stylově obrácen spíše k východu: využívá prvky slovanské melodiky, náměty mnoha písní jsou ze slovanského prostředí, nechává se inspirovat ruskou romantickou literaturou. Je to typ písničkáře těsně spjatého s poezií a literaturou vůbec. Zhudebňuje dílo českých básníků Františka Gellnera (Radosti života) a Petra Bezruče (Kdo na moje místo), překládá a interpretuje písně Vladimíra Vysockého, Bulata Okudžavy a Alexandra Bloka (využívá také překladů Milana Dvořáka). Valná většina překladů však zůstává nevydána (viz Petr Čehovský, autor jediné odborné monografie o Nohavicovi). Nohavicovou velkou předností je bohatý slovník, cit pro zpěvnost češtiny a pro osobitost jejích jazykových vrstev (od knižních vyjádření, přes spisovnou a obecnou češtinu až k vulgarismům). V jeho verbálním výrazivu nadchne údernost, přehlednost, síla rýmů, výrazné pointy, tíhnutí k romantismu, prostota a samozřejmost. Tematický záběr písní je nebývale široký. Na jedné straně často nastavuje zrcadlo současnému stavu společnosti (Dál se háže kamením a píská, Dopisy bez podpisu, Nechte to koňovi), vyjadřuje nekompromisní občanské a politické postoje (Mávátka, To nechte být, Křivá zrcadla), na straně druhé pracuje s historickou tématikou (Generál Windischgrätz, Husita, V hospodě na rynku). Umí navodit středověkou atmosféru a do autentických reálií staví hrdiny či vypravěče příběhů vybavené nadčasovou filozofií. Nohavica tvoří i pro děti (Grónská písnička, Tři čuníci, Delfíni), věnuje se sportovní tématice (Sportu zdar, Cyklistika, Ragby), dokáže být poetou všedního dne (Muzeum, Když mě brali za vojáka, Zestárli jsme lásko). Téma lásky zpracovává v nejrůznějších podobách a proměnách (Bláznivá Markéta, Delfíni, Heřmánkové štěstí, Láska je jak kafemlýnek, Svatební, Zatímco se koupeš), píše o naději (Dokud se zpívá, Ahoj slunko, Gaudeamus igitur, Zítra ráno v pět), o pomíjivosti (Kometa, Muzeum, Sudvěj), je pacifistou a filozofem (Krajina po bitvě). Užívá jemný humor, jazykové hříčky, ovládá milostnou lyriku, epické vyprávění, satiru, parodii v různých textových a hudebních útvarech: aktuální blues (Blues o malých bytech), balada (Až mě zítra ráno), romance (Svatební), podobenství (Dál se háže kamením a píská), dětská říkadla (Voláme sluníčko), resp. lidové chorály (Panna na oslu jede), popěvky (Hlídač krav), valčíky (Pochod marodů), šansony (Planu), ruské romansy (Petěrburg) aj. Nohavica se snaží (a dovede) vystihnout zákonitosti světa a lidského bytí, potýká se s nejhlubšími životními pocity, otázkami víry, nesmrtelnosti, údělu umělce (Never more, Darmoděj, Mikimauz, Litanie u konce století – obvykle zde vystupuje archetypální postava mající v rukou lidský osud, resp. umělcovo prokletí, autor zde užívá ponurou symboliku, složité konotace, často se tento obraz v nejvyšších sémantických vrstvách dotýká existenciálního pocitu). V Nohavicově repertoáru najdeme také několik lidových písní (slezské Sokolové oči, Našel jsem já pytlíček, moravské Svatá Dorota, Usnula nečula, Mám já jednu zahrádečku, Dobrú noc má milá, Ej dívča, dívča) a mnoho dalších, ve kterých je vliv lidové písně evidentní.
Sílu Nohavicova výrazového rejstříku nacházíme v přesné a ukázněné službě slovu. Zvýraznění své výpovědi dosáhne vzornou deklamací, zvoleným typem jazyka (např. hantýrkou určité profese, ostravským dialektem apod.), účelnou stavbou melodií s četnými repeticemi (na způsob lidových balad) a vhodnými proměnami hudební roviny zpracování – od lidovky až k šansonu. V současné době Nohavica koncertuje jak sólově, tak za doprovodu souboru Kapela (se kterým natočil album Koncert) nebo Čechomor. Je patrně nejoblíbenějším a nejposlouchanějším českým písničkářem, velkou osobností českého písničkářství, mnohostranně nadaným umělcem, představujícím na naší hudební scéně zcela specifický typ. Roli „folkového mučedníka“ z 80. let překonal, jeho popularita neklesla ani po 1989, spíše naopak: jako osobitý umělec, jdoucí svou vlastní cestou, se dokázal vyrovnat s radikální polistopadovou proměnou postavení folkové hudby v naší společnosti.
