Interaktivní obsah hudební komedie Slečna vdova

 

Domníváme se, že prozrazovat v tomto případě děj příliš detailně, by Vás, milí diváci připravilo o řadu překvapivých momentů, a proto se v tomto interaktivním povídání o hudební komedii Slečna vdova budeme pohybovat s Vaším laskavým dovolením v trochu širších souvislostech.

Příběh nás přivádí druhého největšího města Francie a metropole Provence, Marseille. Města, které dalo světu Marseillaisu, Marseilleské mýdlo nebo Hraběte Monte Cristo, a s nímž je spojena řada velkých osobností, zmiňme např. básníka Arthura Rimbauda a Edmonda Rostanda (autora Cyrana z Bergeracu), malíře Honoré Daumiera, Paula Signaca či Otakara Kubína, který zde roku 1969 zemřel. Ovšem podnik s názvem Tabarin nenajdete zde, nýbrž v Paříži. Na tomto krásném obraze je zachyceno otevření pařížského kabaretu Bal Tabarin, kdysi neméně slavného, než byl konkurenční Moulin Rouge. Pravda sice je, že v Marseille v letech 1889 – 1893 vycházel Le Tabarin, ale to byl zase satirický, ‎literární a umělecký týdeník, a nikoli kabaret. Podobných podniků tu ale bezpochyby existovalo více, a nakonec, jeden takový můžeme v Marseille navštívit i dnes, nese název L'étoile bleue (Modrá hvězda) a nachází se na bulváru pojmenovaném po Johance z Arku. A takhle nějak by asi vypadal dnešní kabaretní program i s nakouknutím do zákulisí. Od meziválečné doby, kdy se odehrává náš příběh, se ale vlastně zas tak mnoho nezměnilo, jak můžeme vidět na krátkých záběrech přímo z tanečního parketu z konce 20. a 40. let 20. století pro změnu opět z pařížského Bal Tabarinu. 

Ale zpět k obsahu hry. V jistém kabaretu v Marseille tančí dvě přítelkyně. Mondénní, temperamentní Fleurrete a milá, půvabná Cherry. Po první z nich se shání jistý pan Morphy, na druhou agresivně dotírá svými milostnými návrhy taneční mistr. Fleurrete se přítelkyni svěří, že se před časem narychlo provdala za jistého lorda Douglase Blandforda a krátce na to ovdověla. Okolnosti se ale brzy zamotají natolik, že si obě dívky vymění své role a Cherry se dostane v doprovodu právního zástupce rodiny zesnulého Douglase do jeho sídla ve Skotsku.
Samotný ‎Blandford Castle je nicméně také dílem autorské fikce, ačkoli město Blandford skutečně existuje, ale leží v jižní Anglii. Místo Blandford Castlu si ale můžeme dle libosti dosadit jiný typicky skotský zámek. Těžko říci jak, možná pouhou náhodou se týž název objevil i v úspěšné německé krimi sérii v epizodě Tajemství Blandford Castlu (2003). Shodou okolností ale i stopy námětu Slečny vdovy vedou do Německa, do meziválečného filmového studia Felsom Film, kde vznikl v roce 1929 film s názvem Die vierte von rechts (Ta čtvrtá zprava). Přesně stejného znění je totiž i německý název Móryho hudební veselohry, která se při premiéře v Brně roku 1935 hrála pod titulem Jeho tři vdovy a známá je i jako Douglas a jeho ženy. Je tedy docela pravděpodobné, že Ján Móry se zmíněným němým filmem inspiroval, ostatně děj hry sám nasvědčuje, že skladatel zde libreto psal na půdorysu již vytvořeném zkušenou rukou scénáristy. 

Banskobystrický rodák Ján Móry je mimoto autorem osmi jevištních a čtrnácti orchestrálních děl, desítky církevních skladeb, více než dvou set písní a mnoha klavírních, houslových a instruktivních skladeb (např. tuto si určitě vybaví mnozí, co se učili hrát na podle Klavírní školy pro začátečníky). Jeho díla se s úspěchem hrávala po celé střední Evropě a vysílala v rozhlase. Zde si můžete poslechnout několik ukázek z jeho tvorby, např. tři árie z operety Levočská madona nebo dvě písně (Vollende denn… a O Frau…) z cyklu na verše bengálského básníka Rabíndranátha Thákura, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1913. Spolutvůrcem české adaptace Slečny vdovy a autorem písňových textů se stal Oldřich Nový, jehož asi není třeba představovat. Byl také prvním režisérem a zároveň představitelem titulní role Douglase, který, jak se záhy ukáže, není až tak zcela mrtev a jeho návrat tak způsobí na Blandford Castlu nemalé pozdvižení. Ale jak se dá očekávat, vše dopadne, jak má, ačkoli ani v závěru není nouze o překvapení.