Interaktivní obsah opery Jakobín

Antonín Dvořák (1841–1904) je ve světě odborníků považován především za autora tzv. absolutní hudby, ačkoliv i do té často programně promítal svůj osobní život. Pod jeho perem vzniklo hned několik celosvětově významných děl. Jmenujme jen pár nejznámějších jako je Symfonie "Z nového světa", Stabat Mater, Slovanské tance nebo Humoreska. Přesto za svůj šedesát dva let dlouhý život napsal deset oper: Alfred, Král a Uhlíř, Tvrdé palice, Šelma sedlák, Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida. Mezi nejhranější patří bezpochyby Rusalka premiérovaná roku 1901. V těsném závěsu však stojí předchozí dvě opery Čert a Káča a právě Jakobín (první verze 1889, druhá verze 1898) – rozsáhlá opera na libreto Marie Červinkové-Riegrové, se kterou Dvořák již spolupracoval na opeře Dimitrij.

Opera Jakobín se odehrává v roce 1793, v období vrcholící Velké francouzské revoluce a v roce, kdy vláda tzv. “Jakobínského teroru” odsoudila za zločiny proti lidu a nechala Ludvíka Kapeta – bývalého krále Ludvíka XVI. i s jeho ženou Marií Antoinnetou popravit. Jakobíni v čele s Maxmilianem Robberspierrem nechali mezi jinými pozatýkat a popravit i svou oddělenou frakci zvanou girondisté (podle francouzské oblasti Gironde nedaleko Bardeaux).
V opeře je však francouzská revoluce pouze jakýmsi vzdáleným ohlasem, který můžeme spatřovat jen jako záminku rodinné roztržky. Mikrokosmický obraz revolty jako bublající změny paradigmatu můžeme v poetice a humoru malého českého města vidět v náznaku Jiřího posměšné písni Znáte toho pána…, kdy s sebou proti purkrabímu Filipovi strhne celý dav. Je to však jen jeho vzdorovitost a odvaha, nikoliv skutečný politický aktivismus, který by zamýšlel změnu režimu.

Inscenace Jihočeské opery celý děj postavila na pozadí probíhající poutě k oslavám Panny Marie Andělské, která se slaví 2. srpna a je známá pod názvem porcinkule. Původní křeťanská tradice spojená s řádem Františkánů je dnes spíše známá jako městská lidová slavnost. I zde můžeme vypozorovat kořeny dvojakosti významu slova pouť.

Ač Dvořák napsal Jakobína ve svých necelých padesáti letech, děj opery je dokonalým obrazem jeho mládí ve Zlonicích o necelých čtyřicet let dříve. Když opustil svou rodnou Nelahozeves, začal studovat u Antonína Liehmanna. Ten jakoby z oka vypadl učiteli Bendovi, který je typickým obrazem české kantorské tradice. Do této pro českou historii typické skupiny patří mimo jiné i Jan Jakub Ryba. Liehmann učil Dvořáka zpěvu, hře na housle a varhany a obecnému porozumění hudební teorie. Sám přitom skládal a zajišťoval hudební a kulturní program celé obce, při které mu mladý Antonín jako interpret pomáhal. Je těžké uvěřit náhodě, že Bendova dcera se jmenuje stejně jako dcera učitele Liehmanna – Terinka. Vycházela snad Marie Červinková při psaní libreta z Dvořákových vyprávění? V tom má Antonín Dvořák s Jiřím mnoho společného. Za Terezou Liehmannovou jezdil ještě v dobách studií na pražské varhanické škole (ta je dnes součástí Pražské konzervatoře). Terinka se však později provdala za zlonického Gabriela Čapka. Na svou první, mladistvou lásku však vzpomínala do konce života.

Jakobín je stálicí českých jevišť a byl mnohokrát inscenován ve všech českých operních domech. Vedle klasických jevištních inscenací a audionahrávek byla tato opera filmově zpracována v roce 1974. V roce 2019 pak v rámci cyklu “Nebojte se klasiky” vznikla spojením původní hudby a mluveného slova stejnojmenná dramatická koláž. Že nedosahuje v zahraničí až takové popularity můžeme přisuzovat v první řadě jejímu výraznému českému charakteru – jak námětem, tak hudebním zpracováním. Vždyť humor najdeme i na konci prvního dějství, když fanfáry přijíždějícího hraběte citují českou píseň Jede, jede poštovský panáček.