Jak nakrmit Witolda Szabłowského

 

Je páteční dopoledne a z pražského letiště míříme na jih. V autě se od první chvíle rozvíjí tichá, ale intenzivní konverzace. Witold Szabłowski se usmívá, gestikuluje, odpovídá – ale taky se sám ptá. A vypráví, jak se vlastně vůbec nebál svěřit svou knihu do rukou Davida Košťáka a Kashy Jandáčkové. „Divadlo je jiný druh umění než reportáž. Já jim dal materiál a nechal na nich, co si z něj ukousnou,“ říká s klidem, který by leckdo spíš čekal od starého známého než od polského reportéra, jenž se nebojí psát o kuchařích masových vrahů.

Do Budějovic přijíždíme v poledne. První žádost: káva. Druhá: houskový knedlík. Z návštěvy si chce kromě emočního zážitku z představení odvézt i něco fyzického – a právě tahle příloha je pro něj ten nejlepší suvenýr. Když pak o dvě hodiny později sedí v restauraci nad gulášem se čtyřmi knedlíky a Budvarem 33, protože „33 je moje šťastné číslo“, oči mu svítí jako dvě žárovky.

Na město se dívá zamilovaně. Varšava, kde žije, je obrovská. Budějovice jsou její opak – klidné, důvěrné, jako tichá vzpomínka na jiný čas. Na Černé věži neukazuje na turisty, ale na střechy a lesy v dálce. Vnímá detaily. Právě v nich je doma. Pak si udělá fotku s letáčkem, který si vzal na pokladně divadla – malý kousek papíru s nápisem „Divadlo je sexy“ a plakátem Diktátora. To spojení ho rozesměje ještě několikrát.
Směje se i večer, když usedá do první řady. Směje se hlasitě, ale ne vždy radostně – spíš tím způsobem, jakým tělo reaguje, když ho něco hluboce zneklidní. Adaptace ho překvapí i tím, že se na scéně opravdu vaří. Když jsem to zmínila v autě, jen se na mě udiveně podíval. „Počkat, oni vážně vaří? To jsem nečekal. O to náročnější to musí být.“

Tři kuchařské stoly. Nespočet surovin. Herci hrající, vařící, bojující o život a svobodu. Po osmdesáti minutách je hotovo – a diváci ochutnávají. „A to je přece geniální. V jednu chvíli sedíte, něčemu se zasmějete, nad něčím kroutíte hlavou, s většinou silně nesouhlasíte – a za chvíli jíte to samé, co jedli diktátoři. A možná vás napadne: co bych udělal já? Dokázal bych odmítnout?“ V zákulisí děkuje hercům i inscenačnímu týmu. Z představení je nadšen a popisuje ho jediným, přesným slovem – mindfuck. Dana Verzichová coby Teta ho odzbrojila nejspíše nejvíc. „Přesně taková ona fakt byla,“ říká mi po představení. „Milá, až trochu hloupá. A přitom slepá. Její smích nebyl falešný, ale zakrýval pravdu.“

Ještě než se v sobotu vrátíme zpět do Prahy, mluvíme o Turecku. O zemi, kterou dobře zná. O zemi, o níž kdysi napsal knihu, která kriticky rozebírala vládu prezidenta Erdoğana. Nyní se do ní má znovu vypravit. Možná. „Nevím, jestli mi to za to stojí,“ říká tiše. Bez dramatu. Jen s klidem člověka, který už ví, co má váhu. „Je to důležité pro mou práci, pro moji další knihu. Ale mám děti. Rodinu.“ Riziko je malé, přiznává. Ale není nulové. A i když novinářská zvědavost svrbí v konečcích prstů, někdy je třeba nechat příběh chvíli čekat. Někdy je důležitější být doma než na letišti v Istanbulu. V posledních měsících začal budovat něco úplně nového – vlastní vydavatelství zaměřené výhradně na reportážní literaturu. Inspiraci čerpal třeba i u slovenského Absyntu. Ví ale, že chce jít vlastní cestou. A změnu cítí i ve svém psaní. „Witold Szabłowski, který psal před deseti lety, je jiný než ten dnešní. Tehdy jsem měl tendenci být poetičtější, dokazovat, že jsem umělec. Dnes? Dnes někdy potřebuji jen fakta. Přesná a pravdivá. Bez omáčky okolo.“ A přesto – nebo právě proto – v jeho vyprávění zůstává něco jemného, téměř nepostřehnutelného.

Až pozdě si uvědomím, že jsem mu zapomněla položit otázky, které jsem dostala od Davida. Například tu úplně první: Jak a čím nakrmit Witolda Szabłowského. Ale možná na ni znám odpověď i bez toho, abych se ptala. Tichá kavárna. Poctivý knedlík. Město s historií, co dýchá na každém kroku. Upřímný zájem, žádné zbytečné otázky. A hlavně – pozornost. Protože být s ním není jen o tom se něco dozvědět. Ale spíš na chvíli zpomalit a vnímat. Vnímat člověka, který píše o temnotě – a přitom dokáže být tak neuvěřitelně lehký.

Článek připravila Simona Ježková.