Kreutzerova sonáta

22.1.2016 jsme měli šanci shlédnout představení. Jako prachatický občan jsem se rozhodl dojíždět na předsatvení do ČB a nenechat se omezito pouze předplatným v PT s tzv. Pražkými divadly. Byl jsem nadšen po 25-ti letech. Naposledy mi takto okouzlilo divadlo Zeleneč s Bednárikem na Jiráskově Hronově. Nenašel jsem nic, co bych vytknul. Herci skvělí, scéna jednoduchá a funkční, použití mikrofonů velmi vtipné, podstata otázky soužtií muže a ženy řečena ve své nahotě. Bylo to o něčem a bylo to současné. Hra gradovala, měla napětí, nenudil jsem se ani chvíli - mělo to spád. Jinak práce s rekvizitami vtipná a inteligentní (tedy snaha hrát si na něco aby to vypoadalo a přiblble s něčím jen tak běhat = to zůstalo v jiných sálech) Poklona velikánovi při děkovačce byla jen tou správnou tečkou s pokorou. Děkuji moc.

L. Brutovský se v dramatizaci soustředil na hlavní linii příběhu o manželství s jeho tragickým vyústěním. Nebere na zřetel vedlejší postavy novely, jen z ní vykrajuje zejména monologické vyprávění Pozdnyševa. Aby však dostál divadelnosti, hlavní postavu „ztrojil“ a obsadil ji hned třemi herci – T. Drápelou, P. Oubramem a M. Vykusem, ženský půvab zastupuje T. Vítů v roli (nejen) zavražděné manželky. Trojice zmíněných herců působí, jakoby se jednalo o „siamská trojčata“. Dokážou lehce přecházet z monologu do dialogů či trialogů tak, že je právě tato jejich souhra zásadní devízou inscenace.