Její pastorkyňa

Byla jsem na včerejší derniéře a žasnu! Bylo to vynikající představení! Vzdávám hold všem účinkujícím, sboru i orchestru JD a také sboru Jitřenka. A všem, kteří se na tomto představení podíleli, ale hlavně všem účinkujícím! Jsem ráda, že jsem viděla alespoň tu derniéru. Moc se mi zalíbila paní Eliška Weissová, která mě hodně mile překvapila! Bylo jí nejvíce rozumět. Dále pak paní Kateřina Špilauer Hájovská v roli Jenůfy. Byla úžasná! Byl to strhující výkon plný emocí a všeho, co má tato postava mít. Ostatní postavy byly taky výborné. Jsem velice potěšena, že jsem tam mohla být . Moc děkuji za opravdu krásný a strhující zážitek. I když to byl velice smutný příběh, já šla domů s úsměvem na rtech. Tímto ještě jednou všem děkuji, byli jste úžasní!

Na poslední představení Janáčkovy Pastorkyně přišlo žalostně málo posluchačů. Janáček je pořád spíše u nás trpěn, než aby vyprodával sály, což je v roce 2019 k nepochopení. Je otázkou, jak dalece a co vůbec je schopno divadlo udělat pro to, aby se o Janáčkově hudbě více vědělo a jak na ní nalákat diváky? Janáček je světovým skladatelem a nesporně klasikem evropské hudby. Obtížné prosazování jeho hudby k českému a potažmo českobudějovickému posluchači v dnešní době jakoby kopírovalo letitý boj samotného mistra o uvedení Pastorkyně v Praze. Dnes Janáčkova hudba nemusí nikomu a nikde nic dokazovat, historie prokázala, že má trvalou hodnotu. Pokud se mohu vyjádřit k samotnému představení, pak bych rád předně vyzdvihl pěvecké výkony hlavních ženských postav. Paní Kateřina Špilauer Hájovská v roli Jenůfy podala skvělý výkon, její hlas je vyrovnaný, kultivovaný, je mu dobře rozumět, dokáže být pevný ve výškách, něžný v pianech, její výkon byl ve všech směrem přesvědčivý. Stejně  tak hostující Eliška Weissová podala výborný výkon, její hlas má příjemnou barvu, je velmi sytý, bohužel občas mu nebylo rozumět. V mužských rolích podali solidní výkony jak Josef Moravec tak Aleš Voráček. Za jednoznačně nejslabší článek celé inscenace považuji hudební nastudování dirigenta M. De Roseho. Dával nečitelná gesta, bylo mi až líto orchestru, který dokáže zahrát velmi dobře (např. tónová kvalita houslových sól), ovšem potřebuje k tomu pregnantnější a srozumitelnější vedení. De Rose evidentně necítí Janáčkovu hudbu jako Slovan. Chvílemi diriguje naprosto bez zájmu, některá jeho tempa uspávala, v dramatických a emočně vypjatých momentech nedokázal patřičně hudbu vygradovat. Myslím si, že kdyby inscenace byla svěřena jinému dirigentovi, který by se více ztotožnil s Janáčkovou hudbou, výsledek by byl jistě výrazně lepší. Přesto je škoda, že inscenace končí. Přeju nám všem operním nadšencům, aby Janáček nezmizel z prken budějovické opery na dlouho!

Janáčkova shora reflektovaná operní freska se zajisté stává jednírn z nejoriginálnějších artefaktů operní literatury 1. poloviny 20. století. To dokazuje i jihočeský operní soubor při reflexi představení v úkaze fenomenálního nastudování tohoto dramatického opusu s notnou dávkou citové exprese, hloubky a dramatické koncentrovanosti. Stylově okázale a vybroušeně působí především jímavá gesta instrumentálně ztvárněných expresivních rytmicky úsečných figur, či poddajná rubata instrumentálního partu. Dirigentův přístup k ínterpretaci vsází na perfektní ztvárnění dramaticky výbojných rytmicko melodických figurací, cit pro dokonalé vyvažování expresivní a impresivní složky, energičnost bohatých akcentací, dokonale přesnou rytmickou gestigulaci i okázalost dynamicky kontrastních odstínů. Kultivovaně vyznívají i neotřelé gradační úseky v expresivně exponujících scénách s notnou dávkou brilantnosti, švihu a energičnosti. Vokální projev jednotlivých protagonistů působí dojmem uchvacující čistoty dokonalého přednesu. Především ostře akcentované forsírované finesy ve staccatových pulsacích osminových a šestnáctinových notových hodnot vyzařují v dokonale procítěných kreacích s notnou dávkou impulsivity a citové egocentričnosti. Dokonale sladěné hlasové rejstříky v ansámblových partiích působí dojmem stylové okázalosti. Ocenit lze především intonační čistotu vroucího sotto voce Kostelničky ve výstupech ve 2. jednání i působivé mezza di voce Jenůfy v Modlitbě téhož dějství. Sytý témbr s průzračnou rezonancí hlavového rejstříku vyznívá v neopakovatelných kreacích Števy i Lacy, jakož i naprosto dokonalá znělost sforzat Jenůfiných sólových výstupů. Na funkčnosti nabývá dokonalá koordinace jednotlivých vokalních a instrumentálních výstupů. Kultivovaná vokalizace jednotlivých protagonistů dějové linie uchvacuje především interpretační procítěností a dokonalostí. Stylově vyznívají i flažoletové finesy ve smyčcích, či plasticky ztvárněná a jemně vybroušená pastosa dechových nástrojů, především sólového hoboje. Přesvědčivě působí i artikulace sboru s expresivně vytvarovanými nuancemi citové spontánnosti, odevzdanosti s výbojnou efektivní gestikulací. Korpulentně vyzařují též instrumentální subita s gestem rytmicky strhující impulsivity, jakož i impetuóza bicích nástrojů s drastickou vyhroceností. Křišťálově průzračné subtilní harfové arpeggio současně dotvaří kolorit bohaté zvukové prozářenosti a kompatibility. Poukázat lze dále na impozantní pasáže sólových houslí v meditativních pózách lyrické přemítavosti. Průbojnost, graciéznost a temperament provází i nefolklorně koncipovanou stylistiku tutti profilací v 1. jednání kompozice. Nápěvek mluvy je tak v pojetí precizního nastudování zvýrazněn v diametru excelentního přednesu jako funkční rituál každodenní reality s expresí a vyhraněnou individualizací. Gesto exprese lidské řeči je v případě sólového vokálního přednesu transformováno v úkaz autenticity a citové vypjatosti s naprosto přesnou interpretací. Janáčkova naprosto osobitá hudební dikce je tak v inscenaci prezerrtována na půdorysu excentričnosti a dynamičnosti struktury s úchvatnými proporcemi stylové čistoty a vyváženosti. Pichlavá staccatizace smyčců současně potencionalizuje dramatickou vznětlivost s dokonale vybroušenými figurami v patetičnosti a gradační tematické okázalosti. Jemně zakulacené vokály sólovýclr partů v lyrických proporcích dotvářejí aspekt působivé legátizace a neobyčejně zvukově zabarvené sonorizace. A opět scénu ovládá vlna nekonečnýclr dramaticky výbojných expresí v horizontu strhujícího emočního diváckého dojetí! Režijní pojetí inscenace vsází především na ztvárnění dramatické okázalosti, ale i sérii působivých lyrismů protkaných excelencí lyrické něhy, či kontrastně dramatickou rafinovaností. Účelově působí i stavba scény ve vyobrazeni rustikality venkovského prostředí s naturistickým leskem i světelnou prozářeností. Janáčkův expresivní naturalismus kompozice je tak představován uchvacující silou dramatické průbojnosti a neopakovatelnosti. Nastudování díla tak v pojetí jihočeské operní scény představuje vrchol interpretační dokonalosti a zajisté se stává hlubokým uměleckým zážitkem s oceněním originální stylové interpretace s efektivní dramatickou exhibicí!