Nabucco

Viděla jsem v únoru a naprosto skvělé představení. Ač už jsem tuto operu viděla minimálně 10 krát, včetně nastudování v Národním divadle a v Plzni, pro mě to bylo opravdu úžasné. Děkuji mnohokrát paní režisérce a pokud se opera bude hrát i v další sezoně, půjdu znovu i s velkou kyticí. Ve vašem divadle jsem viděla všechny opery, co paní režisérka nastudovala, a všechny se nám s dcerou líbily. Děkujeme.

O co melodičtější je Verdiho partitura, o to statičtější je, bohužel, dění na jevišti. To je fakt, který většina schopných inscenátorů dokáže funkční režií překonat … Snaha přesunout starozákonní děj do "nadčasí", vkusně minimalistická scéna i kostýmy, snaha o originální výklad i symboliku, je něco, na co má režisér právo (byť tím uspokojuje své umělecké ambice na úkor srozumitelnosti pro většinu diváků), na co však dle mého soudu právo nemá, je rezignovat na elementární režijní vedení a nechat sólisty plácat se v naprosto hloupých, umělých a stěží uvěřitelných hereckých etudách. Paní režisérka by měla ctít skutečnost, že samolibá honba za co největší originalitou a hlubokou filozofií NESMÍ vést k opuštění principů dobrého divadla, dramatičnosti a gradaci, ale především promyšlené práci s hercem tak, aby za něj divákovi nemuselo býti trapně… Vrcholem režisérského nevkusu je skutečnost, že paní režisérka vykrádá sama sebe (stínování hlavní postavy baletkou, stádo masek v Traviatě, zde např. šašek, jehož hloupé pitvoření a rušivá všudypřítomnost dokonale rozmělňuje sílu a především intimitu sdělení Verdiho hudby). Židovský národ je zde vykreslen tak nesympaticky (stádo hloupých ovcí i bez masek), že i divák, který přirozeně odsuzuje veškeré ideologie a jejich hrůzné důsledky, sám sebe přistihne, že se náhle téměř nepodivuje, proč byl takto zde vykreslený "národ" trnem v oku tolika historických agresorů… Z hlediska hudebního nastudování, výkonu sólistů a - pochopitelně - sboru, lze inscenaci považovat za velmi zdařilou. Včas (tedy než se při předehře objeví šašek) zavřít oči a jen poslouchat - jen tak si lze odnést opravdu výjimečný umělecký zážitek ...

Na počátku února jsme s manželem shlédli II. premiéru opery Nabucco v Č. Budějovicích. Ještě před představením jsem litovala, že nemáme s sebou dceru, aby s námi prožila silný starozákonní příběh s Verdiho nádhernými melodiemi. Hudba v podání orchestru, sboru a sólistů byla skutečně famózní, provedení výtečné, účinkující museli zvládnout přímo závratná tempa, klobouk dolu. Od poloviny představení jsme ovšem operu raději prožívali jako koncert se čtením titulků (zajímavé bylo porovnávat český překlad s často odlišným německým) a nemohu nedodat - ještěže jsme dcerku nechali doma. Samotné ztvárnění díla působilo nepochopitelně až šíleně a kontrast hrubé scény s líbeznou hudbou byl pro nás velmi rušivý. Ani jindy tolik uchvacující Verdiho hudba tentokrát nedokázala překlenout propast nad strohostí a depresivností budějovického choreografického pojetí. Možná nejméně nám vadila paralela děje s osudem Židů za II. světové války, i když ani toto z našeho pohledu do „historické“ oper y nezapadá. Blázen šašek (nedá se mu upřít skvělý herecký výkon, kterým na sebe doslova strhával všechnu pozornost) pak přesvědčivě dodával tomuto ztvárnění poslední punc dekadentnosti. Jestliže záměrem tohoto zpracování bylo diváka za každou cenu šokovat, namísto inovací jej oslovit k zamyšlení, podařilo se. Na druhou stranu v době, která je někdy sama o sobě dostatečně „šílená“, a kdy se člověk obrací zpět k tradičním hodnotám a jistotám, pak za nás takovéto pojetí postrádá smyslu.

Po velmi zdařilé Traviatě jsem se vysloveně těšila na Nabucca. Jednak tuhle operu miluju, jednak jsem byla zvědavá na zpracování. Ale bohužel. Přišlo velké zklamání. Hudba je samozřejmě úžasná,ale společně s vnučkou jsme asi nepochopily umělecké záměry scénického provedení. Chvílemi vše na nás působilo velmi depresivně až negativisticky, přítomnost postavy "blázna" až nepříjemně. Je mi líto, že si má vnučka, která byla na opeře poprvé, odnesla takové pocity z jedné nejskvělejších oper G. Verdiho.

Operu Nabucco po mnoho desetiletí milují operní diváci pro dech beroucí úžasnou, melodickou hudbu i proto, že děj opery velmi volně inspirovaný biblickými událostmi dodával naději. Nový Nabucco v Č. Budějovicích ale žádnou naději nedodá. Je to hluboce depresivní představení, ve kterém se běžný divák nemá šanci zorientovat. Je to škoda. Kdyby byl Nabucco udělaný na jevišti jinak, hlediště by pravidelně praskalo ve švech. Takováto představení dnes divadla potřebují! Z tohoto představení zralého na spolupráci tvůrců s psychoanalytikem však diváci odcházejí. Je to další velká promarněná šance za peníze daňových poplatníků.

Svůj ohlas uvedu citátem z knihy CESTA DO PEKEL – Sbírka názorů na současné inscenování oper. Vydalo nakladatelství ŠIMON RYŠAVÝ, Brno 2017. Citát je z příspěvku českého operního režiséra z nejpovolanějších, pana Václava Věžníka s názvem Operní režie má svoji profesionalitu. „Mnozí nehudební režiséři toužili po iracionální slávě svých kolegů, operních režisérů a zjistili, že opera dobývá svoje obecenstvo především svojí světoznámou hudbou a výkony pěveckých hvězd a začali na této slávě parazitovat „novým pojetím jevištní interpretace“…….Tato tak zvaná aktualizace se proměnila v autorskou režii a ač se to zdálo naprosto neuvěřitelné, po počátečním odporu obecenstva, vybudovala si zázemí podporovatelů z řad nových intendantů a kritiků, jimž ani nevadilo, že mnohé nové koncepce nemají s autorovými záměry nic společného a nejsou mnohdy vůbec inspirovány hudbou.“ Návštěvou Nabucca jsem chtěla oslavit své narozeniny a, ač ke mně předem pronikaly různé zvěsti, těšila jsem se…. Uvědomuji si, že jaký zážitek si z představení odnesete hodně záleží na tom, s jakými očekáváními do divadla přicházíte. O tom, jaká inscenace OPRAVDU JE, nakonec nerozhodují inscenátoři, ale diváci, které se inscenátoři svým pojetím pouze snaží oslovit. Nová inscenace Nabucca je pojata vskutku netradičně a tak nějak nezastírá, že chce diváky šokovat. Což by, samo o sobě, nevadilo, kdyby byla inscenace pro diváka dostatečně srozumitelnou a divák – v tomto případě třeba já - se v ní dokázal zorientovat, dokázal se s ní ztotožnit a nechat se jí pohltit. Nic z toho u mne, žel, nenastalo. A prosím, abych nebyla nyní obviňována z předpojatosti vůči novátorství obecně, neboť tak tomu není. Jako argument pro mnou právě napsané tvrzení teď vzpomenu na nedávnou českobudějovickou inscenaci Traviaty od stejné režisérky. Na stále přítomnou „vanu“ v této inscenaci. Také nad ní nejprve mnozí - a do jisté míry i já - kroutili předem hlavami. A výsledek? Pro mne osobně byla právě tato inscenace jednou z nejpůsobivějších provedení opery Traviata, jaké jsem kdy viděla. Operu Nabucco jsem ve svém životě shlédla odhadem tak 20x, troufla bych si tedy o sobě říct, že ji znám. V tom však, co se během nové českobudějovické inscenace odehrává na jevišti, jsem se totálně ztrácela. Významnou měrou k tomu asi přispívají i kostýmy, které s dějem opery a prostředím, kde se opera odehrává, vůbec nekorespondují. Přidaná postava šaška - blázna, který měl zřejmě plnit roli průvodce představením, mne osobně rušila a nepřiměřeně strhávala moji pozornost. K mému zmatení přispívaly i vzájemně neladící texty v němčině a češtině promítané na titulkovacím zařízení. Mimochodem, občas texty příliš nekorespondovaly ani s děním na jevišti. Ptám se tedy sama sebe: „O čem ta inscenace vlastně byla?“ a: „Co chtěla režisérka sdělit PŘEDEVŠÍM tím nepřeberným množstvím motivů, které před diváka nakladla? Hlavou mi teď víří rozličné otázky. Například: - Je víra opravdu zdrojem naděje a vnitřní síly? - Je lépe přijímat pasivně úděl, který nám připravili jiní, nebo se aktivně podílet na tom, jaký bude můj osud? K jaké z těchto dvou polarit nás vede víra? - Je pro konkrétního člověka více láska k ženě nebo vlastnímu národu? - Co to je identita člověka? - Jsou legitimní děje na základě intrikaření? - Potrestá Bůh / božstvo „donebevolající rouhání“ vůči němu? - Je společnost vyznávající „pahodnoty“ a nerespektující zákon předurčena k rychlé zkáze? Provokuje li režisér inscenace k otázkám, je to, myslím, dobře. Myslím však také, že z inscenace by mělo být zjevné, jak to má režisér s odpověďmi na ně. A divák by mu to měl jednoduše řečeno věřit. A teď já nevím… Z mého pohledu, je tato inscenace zcela nekonzistentní a studený babel. Nevěřím totiž režisérce ani vášeň, ani emoční vzněty hlavních postav, ani její, tak na odiv stavěný, vztah k judaismu, ani znalost historických souvislostí, ani vztah k Verdiho hudbě, ani respekt k dílu režiséra Václava Věžníka, jehož myšlenka uvádí diváka do Programu k tomuto představení. Věžníkových inscenací, včetně Nabucca, jsem viděla hodně a nostalgicky na ně dodnes vzpomínám. Z toho, co jsem viděla na jevišti JD včera, na mne dýchá naprostá bezradnost práce s hlavními postavami, se sborem a také nerespektování hudby. O nerespektování textu libreta ani nemluvím. Věřím ale režisérce, že o inscenaci poctivě přemýšlela a chtěla toho hodně sdělit. Podle mne si však sama neujasnila, co chce sdělit PŘEDEVŠÍM a sama se v tom ztratila. Říká se, že: „Méně je někdy více“, a to platí tím spíše, že Verdi svým dílem vymezil inscenátorům na sdělování pouhých cca 130 minut. Ve svém ohlasu jsem se zamýšlela hlavně nad vizuální stránkou nového Nabucca. Bylo by ode mne ale nekorektní, abych neocenila ansámbl sólistů, z nich zejména pana Kruglova, pana Klečku a paní Hrbáčkovou. Opera Nabucco patří od doby svého vzniku mezi ty operní opusy, které mají potenciál stát se v divadlech na dlouhou dobu tkz. „kasaštyky“. Jak to bude s touto inscenací raději moc nechci tipovat.