Pořád jsem to já

V komorním prostoru Na Půdě uvádí Jihočeské divadlo dramatizaci románu Lisy Genovy Pořád jsem to já, jejíž autorkou je Christine Mary Dunford. V hlavní roli padesátnice, které je diagnostikována časná forma Alzheimerovy choroby, exceluje pod režijním vedením Thomase Zielinského Věra Hlaváčková. V posledních letech se her a románů zabývajících se problematikou Alzheimerovy choroby objevilo hned několik. Z první skupiny jmenujme například Otce Floriana Zellera či Bernlefovu dramatizaci knihy Vyhasínání mozku Martina Kleina s názvem Zatmění. V tomto směru se tedy sice nejedná o bůhvíjaký dramaturgický objev, nicméně adaptace románu skýtá velkou hereckou příležitost pro herečku středního věku. Příběh začíná v momentě, kdy na sobě 50letá Alice pociťuje první symptomy počínající Alzheimerovy choroby, což si zpočátku vysvětluje velkým pracovním nasazením a únavou. Když si ovšem jednoho dne nedokáže vzpomenout ani na cestu domů, rozhodne se situaci řešit. Věra Hlaváčková v hlavní roli inteligentní a úspěšné ženy Alice soustředěně modeluje její proměnu od počátečních znepokojujících příznaků nemoci přes uvědomění si své opravdové zdravotní situace až po zjištění, že se její stav zřejmě přiblížil závěrečné fázi onemocnění. Zděšení z toho, co se s Alicí děje, herečka vysílá směrem k divákovi především prostřednictvím přesně dávkovaných nonverbálních projevů, ať se již jedná o výrazy očí, či gesta, která jsou v komorním prostoru mnohem výmluvnější, než by byl sebevětší příval slov. Navíc se za každých okolností snaží držet postavu prostou zbytečných hysterických výstupů. Děsivě dojemný je pak výstup, kdy už Alice není schopna zvládnout a hlavně dotáhnout do konce předem pečlivě promyšlenou sebevraždu, k níž si napsala podrobný scénář před lety, kdy byla její mysl ještě relativně jasná. Velkou devízou inscenace je také využití vnitřního hlasu Alice, který k divákům promlouvá prostřednictvím působivých videodotáček. V dalších rolích se prosadil zejména Pavel Oubram coby Alicin manžel John, který se snaží ženě pomáhat, zároveň se však potýká se situací, jak se správně postavit ke svému dalšímu profesnímu směřování. Právě totiž získal lukrativní pozici, jenže je nutné se kvůli změně místa přestěhovat. Oubram dokázal velmi autenticky ztvárnit rozpoložení muže, který chce dostát svým zásadám i povinnostem a být manželce oporou, současně si je dobře vědom, že po její smrti bude muset i nadále fungovat a žít… Víceméně tak i on bojuje o vlastní život. Postavy Aliciných dětí Thomase a Lydie pak velmi citlivě ztvárňují David Krchňavý, respektive Anna Šišková. Právě Šišková výtečně zvládá zejména silnou scénu, kdy ji poprvé vlastní matka nepozná. Hereckým výkonům jde vstříc i minimalistická scéna Lukáše Kuchinky bez zbytečných dekorací a rekvizit. Vystačí si de facto se čtyřmi sedacími kostkami a projekční scénou v horizontu. Silnou složkou inscenace je i stále znepokojivá hudba Ivana Achera, která má velký podíl na silném vyznění novinky, včetně závěru – ztišeného dialogu Alice a Johna, v němž do ticha pronášejí závěrečné všeříkající repliky. Jihočeskému divadlu se v poslední době na studiové scéně neobyčejně daří. Po výtečných inscenacích Perplex a Plíce bylo Na Půdě dosaženo takzvaného divadelního hattricku. Řečeno žargonem posledních dní, Na Půdě dochází k exponenciálnímu nárůstu kvalitního divadla. Autor Jiří Landa / MF Dnes