Inscenace již není v repertoáru
Ohlasy diváků
-
15.1.2024
Mila F.
Představení Samson a Dalila v Jihočeském divadle je úžasné. Viděla jsem ho celkem třikrát a jsem velmi překvapená a je mi velmi líto, že již po tak krátkém čase od premiéry (po osmi měsících!) je naplánovaná jeho derniéra. Za mě škoda, chodila bych stále. Každopádně všem tvůrcům velmi děkuji.
-
11.5.2023
Ludmila M.
Při návratu z premiéry Samsona a Dalily mi bylo velmi smutno. Hudba Saint – Saënse i pěvecké výkony byly sice překrásné (ocenila bych zejména R. Samka v roli Samsona a A. Beně v roli Velekněze) ovšem režijní pojetí považuji za naprostý omyl, který vynikne v kontextu zážitkového obsahu připraveného dramaturgií opery v celé velikosti. (U zmíněného zážitkového obsahu bych mimochodem uvítala... Celý text
Při návratu z premiéry Samsona a Dalily mi bylo velmi smutno. Hudba Saint – Saënse i pěvecké výkony byly sice překrásné (ocenila bych zejména R. Samka v roli Samsona a A. Beně v roli Velekněze) ovšem režijní pojetí považuji za naprostý omyl, který vynikne v kontextu zážitkového obsahu připraveného dramaturgií opery v celé velikosti. (U zmíněného zážitkového obsahu bych mimochodem uvítala ozdrojování, protože některé jeho části mi přijdou dost pochybné.) Opera je – laicky řečeno – zpívaný divadelní dramatický útvar. Jde v ní tedy jak o „muziku“, tak „o to divadlo“. Tedy o ten příběh odehrávající se na jevišti. V případě českobudějovického „biblického dramatu Samson a Dalila“ (tak to hlásá i JD na svých stránkách) se ale vlastně jen DIVÍTE. To, o co v biblickém příběhu jde, na jevišti prostě nenajdete. Divák netuší, kdo jsou Hebrejci a kdo Pelištejci, na jevišti je vše utopeno v toxické žlutočerné plyšové barevnosti (občas vylepšené o další barevné jedy) – žlutá má asi – snad navozovat představu překladu Samsonova jména, přičemž sám Samson je ale oděn do nudného černého obleku a jeho vlasy nazíra fakt nepřipomínají – stíhat není co. Z Dalily je pouze kurva, chrám boha Dagona (vegetační bůh nejen Pelištejců) je hrací automat. I když jsem schopna nějak chápat jakousi symboliku a dílčí metafory charakterizující současnost, které paní režisérka divákům předkládá, s takovýmto uchopením slavného díla nemohu souhlasit. V jevištním díle má být vše v souladu a hlavní „slovo“ má mít autor díla. Když se vše „zaktualizuje“, „posune“, „předělá“ a „zcivilní“ a navíc doplní od dramaturgů s jevištním děním naprosto nekorespondujícími texty, vytvoří se tak „dort pejska a kočičky“. A pravidelné operní diváky namlsané z nedávného dokonalého představení Mefistofela z tohoto babelu nebude sice bolet břicho, ale duše, protože cítí, že opera zase jednou (po kolikáté už v posledních letech?) promarnila svoji šanci na opravdový „kasaštyk“.
