Alma Rosé

Příběh vynikající houslistky Almy Rosé, jež koncertovala na pódiích největších koncertních sálů Evropy. V roce 1943 byla kvůli svému židovskému původu internována do Osvětimi, kde se stala dirigentkou ženského táborového orchestru.

V představení zazní skladby autorů: F. Kreislera, J. Strausse, A Dvořáka, F Schuberta, J. Brahmse a G. Pucciniho.

Režie, překlad a úprava textu: Olga Strusková

Účinkují:

Alma Rosé: Sarah Haváčová
Dámské smyčcové kvarteto ve složení:
Hana Dostálová Roušarová – housle
Monika Urbanová/Gabriela Kubátová – housle
Dagmar Mašková – viola
Vladimíra Sanvito – violoncello

Představení vzniklo ve spolupráci s Nadací Bente Kahan.

Kdo byla Alma Rosé

Narodila se 3. listopadu 1906 ve Vídni do slavné hudební rodiny. Její otec Arnold Rosé byl vynikajícím koncertním houslistou, který založil proslulý Rosé kvartet a po padesát let byl koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků a orchestru Dvorní opery. Její matkou byla sestra jednoho z nejslavnějších rakouských skladatelů Gustava Mahlera. Alma se od dětství učila hře na housle pod vedením svého otce a již na počátku 20. let začala pravidelně vystupovat. V roce 1930 se Alma Rosé provdala za českého houslistu Vášu Příhodu, žili spolu střídavě v Čechách a na koncertních turné. V roce 1935 se rozešli.
Od roku 1932 Alma vedla populární ženský orchestr Wiener Walzermädeln, na jehož repertoáru byla klasická i operetní hudba.
Po nástupu nacistů Alma odmítla odjet z Evropy. Azyl nachází na počátku války v Nizozemí. Pořádá soukromé koncerty a uzavře fiktivní sňatek s nizozemským inženýrem. Koncem roku 1942 se konečně rozhodne uprchnout z Nizozemí. Má falešný pas. Útěk se nezdaří. Na francouzsko-švýcarských hranicích je zadržena. Několik měsíců stráví ve francouzském táboře Drancy. V červenci 1943 ji odvezou spolu s dalšími do Osvětimi. V táboře vystupuje pod jménem svého nizozemského manžela. Nikdo v ní nepozná slavnou umělkyni. Když projde po příjezdu selekcí, je vybrána na lékařské pokusy doktora Mengeleho. Jedna z vězeňkyň, která pracovala v kartotéce, si Almy všimla, poznala ji a upozornila na ni Mengeleho. Ten od pokusů na Almě Rosé upustil a předal ji vrchní dozorkyni Marii Mandelové, která hledala hudebnice do své táborové kapely.
Táborové kapely měly v koncentračních táborech za úkol hrát vězňům ráno do pochodu do práce a večer při návratu. Sloužily také pro rozptýlení vedení tábora či obveselení dozorců na jejich oslavách a pitkách.
Počátky ženské táborové kapely v Osvětimi sahají do května 1943. Založila ji vrchní dozorkyně Maria Mandelová. Vedení svěřila polské učitelce Zofii Czajkowské, která si vybírala její členy z vězeňkyň hrajících na nějaký nástroj. Neměla ale hudební vzdělání, takže kapela měla mizernou úroveň. Proto okamžitě po objevení se Almy Rosé Mandelová Czajkowskou vyhodí a nahradí ji Almou. Jmenuje ji nejen kapelnicí, ale i kápem celého bloku. Alma postupně nabírá do kapely zkušené hráčky především z řad židovských vězeňkyň. Jak vzpomínala členka orchestru, cellistka Anita Lasker-Wallfisch: „Alma dobře věděla, že pokud se jí nepodaří vytvořit přijatelnou kapelu, jdeme všichni do plynu.“
Alma v táboře přežila jeden rok. V dubnu 1944 náhle záhadně zemřela, pravděpodobně po pozření otráveného jídla. (Zdroj: Wikipedia)

O autorech

Mariusz Urbanek
Vystudoval právnickou fakultu na univerzitě ve Vratislavi. V letech 1983–1990 pracoval v týdeníku „itd.“, Později v „Przeglądzie Tygodniowym“(1990-1991) a „Wprost“ (1992-1993). V letech 1994–2005 byl reportérem týdeníku „Polityka“, v letech 2007 až 2011 redigoval „Věž vody“, novinářskou přílohu vratislavské „Gazety Wyborcza“, měl na starosti její oddělení kultury. V letech 2007–2008 publikoval sloupky v „Gazeta Giełdy Parkiet“. V současné době vede oddělení žurnalistiky a historie v měsíčníku „Odra“ ve Vratislavi, kde od roku 1990 také má stálou rubriku s názvem „Stan przejściowy“. V letech 2012–2021 vedl kabinet „Świadków Historii“ v Tadeuszově muzeu.
Byl spoluzakladatelem, zástupcem šéfredaktora a později spolupracovníkem společnosti „Tygodnik Internetowy TIN“, který vycházel v letech 2001–2004, a v roce 2005 spoluzaložil a byl zástupcem šéfredaktora týdeníku Dolního Slezska „Piątek“. V letech 1997–2001 spoluvytvářel cyklický televizní program „Jsem“; Pro TV Polonia a Kanál II TVP bylo vyrobeno několik desítek hodinových programů.
V roce 2015 jeho kniha Brilantní. Lvovská matematická škola (nakladatelství Iskry, Varšava 2014) byla nominována na literární a historickou cenu Identitas.
V roce 2017 kniha „Makuszyński. O jednym takim, któremu ukradziono słońce“ vyhrála diváckou anketu TVP Kultura o „Nejžhavější knihu léta“. V roce 2018 získala stejná kniha Národní literární cenu Zakopaného (Nagrodę Literacką Zakopanego). (Zdro:j Wikipedia)
Jeho monodrama Alma Rosé v režii Bente Kahan nebylo zatím provedeno na jevišti. Nadace Bente Kahan realizovala toto představení jako videoprodukci v lednu 2021.
 

Olga Strusková
Vytvořila přes šedesát filmových dokumentů a podílela se na vzniku deseti česko-japonských hraných koprodukcí. V roce 1990 získala jako první zahraniční autor cenu japonské kulturní nadace HBF (Hoso Bunka Foundation) za šíření TV dramatické tvorby. Od roku 1996 se věnuje také divadelní tvorbě. Nastudovala vice než desítku úspěšných divadelních inscenací, na kterých se podílela autorsky i režijně. Např. monodrama izraelské autorky Navy Semel Jotam, věčné dítě, monodrama Frida K. španělské autorky Glorie Montero, Klub ztracených talentů, kabaret, odehrávající se v terezínském ghettu, Chlapec z planety D.S.,kterou napsala na motivy knihy Malý princ (2009), Smrt v růžovém – o posledních dnech života slavné šansoniérky Edith Piaf, Milovat život z korespondence Berty Suttnerové-Kinské a Björnstjerna Björnsona, Z deníku hraběnky M. Svět naruby, sestavený z poezie Věry Weislitzové-Lustigové, Vizionář Jindřich Waldes a další.
Kromě divadelních představení realizovala také řadu scénických a literárních pořadů, například Přijďte nás poznat!, Osm světel, Narozeniny na planetě D.S., Osmkrát mazal tov! pocta Arnoštu Lustigovi, Purimšpíl: O Ester a jiných ženách, Nebe nad námi (Ha-šamajim me-alejnu).
Vydala osm knih: Dopisy z Japonska, Metoda Ludmily Mojžíšové, O čem se (ne)mluví, Jak úspěšně (ne)stárnout, Děti z planety D.S., Frank Towen: Život s tancem, Metoda Ludmily Mojžíšové od A do Z, Kinue Hitomi - žena, která předběhla dobu.

O účinkujících

Sarah Haváčová
Vystudovala obor činoherní herectví v Brně na JAMU. Půl roku studovala na vysoké divadelní škole (PWST) v Krakově. Po tříletém angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě přestoupila do Prahy, kde od roku 2017 působí na několika divadelních scénách, například na Nové scéně Národního divadla, v Divadle Ungelt, v Divadle Pod Palmovkou, v Divadle Kalich. V roce 2019 byla nominovaná na širší cenu Thálie za inscenaci Po konci světa v Divadle Bez zábradlí. Hrála rovněž ve dvou česko-německých inscenacích, které byly uváděny ve státních divadlech v Augsburgu a Norimberku v režijním podání Armina Petrase.
Na televizních obrazovkách se objevila poprvé v roce (2010) jako princezna Lenka ve Škole princů, hrála hlavní ženskou postavu v seriálu Profesor T. (2018), který byl v režii Tomáše Mašína nominovaný na Českého lva, poslední televizní projekt, minisérii Pozadí událostí (2021), odehrála v režii Jana Hřebejka.
Zajímá se o dobrovolnictví, pomáhala v sirotčinci v Tanzánii (2019), během pandemie sázela v lese stromy a pracovala jako sanitářka na covidovém oddělení. Podporuje paliativní léčbu a spoluorganizuje šestý ročník multižánrového festivalu MeetingBrno, jehož je letos patronkou.

Hana Dostálová Roušarová – housle
Pochází ze Zlína z muzikantské rodiny. Zde také navštěvovala ZUŠ. Poté pokračovala ve studiu na konzervatoři v Brně (prof. Rudolf Šťastný) a v Praze (prof. Jaroslav Foltýn). Konzervatoř absolvovala ve Dvořákově síni Rudolfina Sibeliovým koncertem. Dále vystudovala AMU a zúčastnila se stáže ve Freiburgu. Byla úspěšná v soutěži ZUŠ, Kocianově soutěži i na Pražském jaru. Od studií se s oblibou věnuje komorní hře, je zakládající členkou Pavel Haas quartetu atd. V současné době je členkou skupiny 1. houslí PKF Prague Philharmonia a učí na ZUŠ Brandýs nad Labem.

Monika Urbanová (roz. Růžková) – housle
Studovala v letech 2000–2006 na Pražské konzervatoři pod vedením prof. Dagmar Zárubové a prof. Jaroslava Foltýna. V roce 2011 završila magisterské studium na Akademii múzických umění v Praze ve třídě prof. Ivana Štrause a prof. Leoše Čepického. V letech 2009-2010 absolvovala roční stáž na Hochschule für Musik und darstellende Kunst Wien ve třídě prof. Petera Schuhmayera. Monika je laureátkou řady mezinárodních soutěží (2002 – 1. cena Soutěž J. Muziky, 2005 – 3. cena Soutěž konzervatoří, 2006 – 1. cena a cena za nejlepší provedení díla B. Martinů, Soutěž Nadace B. Martinů, 2010 – 3. cena Stephanie-Hohl Wettbewerb ve Vídni). Pravidelně se účastnila mezinárodních mistrovských kurzů např. 2001, 2004, 2010 Sommerakademie Prague – Vienna – Budapest v Semmeringu (prof. I. Štraus, prof. A. Kiss, prof. H. Shaham), 2005 Akademie v Telči (prof. J. Talich), 2006 a 2007 Meadowmount – USA (prof. Ch. Avsharian), 2008 Encuentro de música y academia de Santander (prof. Z. Bron, S. Markovici), 2009 Letní kurzy v rakouském St. Wolfgang (prof. P. Schuhmayer). Od r. 2010 stálou členkou skupiny prvních houslí Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Jako sólistka vystoupila se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, s Filharmonií Hradec Králové, s Komorním orchestrem Pavla Haase, s Komorním orchestrem Pražských symfoniků. Působila ve Phantasy Quartet, Trio con brio. Byla členkou smyčcového kvarteta Eve Quartet (2007-2016), s kterým se kromě klasického repertoáru věnovala také swingu. Vystupovala v představení Easy Living Divadla Mlejn, které spojovalo klasický koncert se vzdušnou vertikální akrobacií. Zúčastnila se také projektu „Vivaldi show“ – spojení Čtvero ročních dob A. Vivaldiho se scénickým tancem a projekcí.

Gabriela Kubátová – housle
Gabriela Kubátová hraje na housle od šesti let a získala řadu cen v soutěžích uměleckých škol. Po maturitě na gymnáziu pokračovala ve studiu houslí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze ve třídě prof. Jiřího Tomáška, které ukončila v roce 2000 absolventským recitálem v Sukově síni Rudolfina. Během studií kromě jiných soutěžních ocenění obdržela diplom za vynikající interpretaci Sonáty Leoše Janáčka. Od roku 1997 veřejně koncertuje doma i v zahraničí. Pravidelně vystupuje jako sólistka s předními sbory v dílech B. Martinů, Z. Lukáše, J. Málka, J. Temla aj. V roce 2004 ukončila doktorské studium na Pedagogické fakultě UK v Praze, kde v současné době působí jako odborná asistentka a vedoucí houslového oddělení na Katedře hudební výchovy.

Dagmar Mašková (roz. Zajícová) – viola
Narozena v Praze, kde vystudovala konzervatoř a AMU. Jako studentka se s úspěchem zúčastnila řady soutěží, např. přehlídky konzervatoří, Beethovenova Hradce atd. V letech 1988–1991 byla členkou Gustav Mahler Jugendorchester pod vedením Claudia Abbada. Zde vznikla myšlenka na založení Pražské komorní filharmonie, jíž je Dagmar členkou a zástupkyní vedoucího skupiny viol doposud. Působila rovněž v Sukově komorním orchestru, SOČRu a orchestru Národního divadla. Vystupuje sólově, jako členka různých komorních uskupení a věnuje se rovněž hře na violu d’amore.

Vladimíra Sanvito – violoncello
Violoncellistka Vladimíra Sanvito hraje od svých pěti let. V roce 1999 absolvovala Akademii múzických umění v Praze ve třídě Daniela Veise. Během studií (v letech 1990 a 1991) byla členkou Gustav Mahler Jugendorchester pod vedením Claudia Abbada a orchestru Státní opery v Praze (1994-1995). Účastnila se interpretačních kurzů Lynna Harrella, Angelicy May a Františka Smetany. V roce 1990 se stala laureátem violoncellové soutěže Beethovenův Hradec. Byla zakládajícím členem orchestru Jiřího Bělohlávka, ze kterého vznikla Pražská komorní filharmonie. V letech 1999-2000 byla koncertním mistrem v orchestru Národního divadla v Praze a v letech 1997-1998 působila koncertně a pedagogicky v Japonsku. Od roku 2008 učí na ZUŠ v Liberci a od roku 2018 je zástupcem koncertního mistra v orchestru divadla F.X. Šaldy. Aktivně se věnuje sólovému hraní, komorní hře a autentické interpretaci barokní hudby.

Představení finančně podpořili:
ZukonftsFonds der Republik ‚Osterreich, Státní fond kultury ČR, Nadační fond obětem holokaustu, Nadace Život umělce, Praha1

Záštitu převzali:
Rakouské kulturní fórum a Velvyslanectví Polské republiky

Představení trvá 60 minut